Umím mluvit s HaDy

Odhodlaná Schoulená v křoví, zbrocená krví umírám... Ztracená v kvítí, znavená bytím usínám... Slovy mě zraňuješ, odchody chráníš, drsně mě miluješ a pomalu ztrácíš. Sílu nalézám v sobě a pohřbena v hrobě procitám... Ač dýchám jen s těží, dal žít s Tebou ve lži odmítám... Marně se snažíš a na city hraješ, přece vždy sklízíš jen to co zaseješ.

Mám chmury Trnitým křovím, má duše se prodírá, v noci vždy ožívá, přes den jen umírá. Padají kroupy, když dívám se do nebe a duní jen hromy, když pomyslím na Tebe. Mé zčernalé srdce na prach se rozpadá. Naděje poslední v něm pomalu uvadá. Nediv se tedy, že po letech tortury, mám drahý příteli i ve vlasech chmury.

Tak u mě hned z rána zvonily ty dobré mravy a přesvědčily mě, abych konečně pokračovala v rozdělané práci a dotáhla ji do zrádného konce, což se ve skutečnosti s podstatou mojí diagnózy docela vylučuje, ale protože na sobě s ADinou poslední dobou celkem makáme, blízká se pomalu, ale jistě, na lepší časy. Pokud jste se zasekli na konci Part 1, možná pořád ještě tak trochu závidíte, aby taky ne, s HaDy je zkrátka srandy kopec, málokdy se s nimi budete nudit a tam, kde už si opravdu nebudete vědět rady, dočkáte se nevšedního řešení ať půjde o cokoliv, protože problémy jsou přece od toho, aby se řešily a troufám si tvrdit, že čím méně jsme na nějakou situaci připraveni, tím líp z ní dokážeme, ať už takticky nebo netakticky, dokonale vybruslit a ještě se u toho zasmějeme. Než se ale objednáte ke svému neuroplastickému chirurgovi na zmenšení čelního mozkového laloku, popíšu vám taky tu odvrázenou stranu našeho pekelného ráje. Když se totiž na téhle zběsilé jízdě životem zapomenete pořád...

Kdybych vlastnila nějaké ty obecně uznávané dobré mravy, velely by mi pokračovat v popisování   mých vrozených ADHD supersraček, ale vzhledem k tomu, že jsem to měla v hlavě vždycky tak trochu jinak, pohrabeme se trochu v tom, jak to vypadalo, když byla Rézka ještě malé háďátko. Pamatuju si na slova své nebožky matky, když jsme se jednou probíraly milionem černobílých fotek, které můj nebožtík otec osobně louhoval ve světlotěsné umakaretové koupelně našeho tehdejšího panelákového bytu. Zahleděla se na tenhle ukradený kousek  mé duše a nostalgicky pronesla: "Tohle jsi prostě přesně Ty, vždycky napřed." Často jsem slýchala ať nejsem zbrklá, ať dávám pozor, že u ničeho nevydržím... Pořád jsem se nudila, ve školce jsem nechtěla spát, neustále jsem odevzdaně mě hlídajícím prarodičům někam zdrhala "pěškobusem", každý víkendový ráno jsem byla vzhůru už před sedmou a měla neodbytnou potřebu o tom informovat své zploditele, kteří touhle dobou ještě pravidelně pokojně o...

Zase to ráno... Máš tak hebké dlaně, že chci dát ty své na ně a prsty se proplétat až na samý okraj Tvé propasti... Pak v Tobě se ztratím, už se zpátky nevrátím, stádo mých divokých koní svými kopyty cestu si proklestí... Svým dechem mě hýčkáš, slovy hladíš mi líčka, jsem najednou jiná, leč stále tak sama i uprostřed davu... A nevím zda chápeš,  či taky jen tápeš v ozvěnách myšlenek, které závratnou rychlostí plní mi hlavu...