ADHD superpower, ADHD supershit Part 2

Tak u mě hned z rána zvonily ty dobré mravy a přesvědčily mě, abych konečně pokračovala v rozdělané práci a dotáhla ji do zrádného konce, což se ve skutečnosti s podstatou mojí diagnózy docela vylučuje, ale protože na sobě s ADinou poslední dobou celkem makáme, blízká se pomalu, ale jistě, na lepší časy.

Pokud jste se zasekli na konci Part 1, možná pořád ještě tak trochu závidíte, aby taky ne, s HaDy je zkrátka srandy kopec, málokdy se s nimi budete nudit a tam, kde už si opravdu nebudete vědět rady, dočkáte se nevšedního řešení ať půjde o cokoliv, protože problémy jsou přece od toho, aby se řešily a troufám si tvrdit, že čím méně jsme na nějakou situaci připraveni, tím líp z ní dokážeme, ať už takticky nebo netakticky, dokonale vybruslit a ještě se u toho zasmějeme.

Než se ale objednáte ke svému neuroplastickému chirurgovi na zmenšení čelního mozkového laloku, popíšu vám taky tu odvrázenou stranu našeho pekelného ráje. Když se totiž na téhle zběsilé jízdě životem zapomenete pořádně připoutat, zHaDovatělý boční vítr vás připraví o přátele, kdejakou i sebepodřadnější práci, smlsne si na vaší snaze o akademické vzdělání a nakonec si ještě s ďábelským úsměvem na rtech zatancuje na vašem hrobě čardáš.

Entuziasmus je někdy docela průser...

Někdy je totiž lepší držet hubu. To se ovšem lehce řekne, ale když jste zkrátka do všeho tak trochu hr, rozum a jazyk přestávají být v efektivním spojení a jestli existovala nějaká hmatatelná předloha pro rčení "co na srdci, to na jazyku", jistě to byla entita z HaDího rodu. Tohle už ale s upřímností a pravdomluvností nemá zhola nic společnýho, tohle je apokalypsa ve verbální podobě! Proto se pak často hermeticky uzavíráme do své sociální solo bubliny, kde se můžeme o samotě a v klidu do sytosti radovat z těch pověstných maličkostí, protože na ty naše věčný excesy zkrátka nikdo "normální" není moc zvědavej a jakákoliv kritika nebo jen lehké napomenutí či neúspěch je pro nás taková malá (ale často i velká) emocionální smrt.

Jsme výjimečně kreativní...

Ano ano, čtete dobře, dokonce i kreativita v našem podání může mít své stinné stránky. Náš tryskomozek totiž naprosto nepředvídatelně dokáže rozvíjet teorie na vlnách pozitivna i hluboké negativity. Takže si pak prostě děláme naprosto zbytečné starosti nad věcmi, které by nemohly fakticky nastat ani v paralelně různoběžném vesmíru, natož tak na naší milované Matičce Zemi. Jsme pozoruhodnými autory hlubokomyslných konspiračních teorií, bez specifické korekce našich sprintujících myšlenek a pocitů, začínáme trpět paranoidními bludy a depresemi a často si za ty roky bez odborného terapeutického vedení, vypěstujeme další přidružené duševní lahůdky, na kterých by si  ale rozhodně nesmlsnul ani vyhlášený gurmán Dr. Hannibal Lecter.

Naše energická energie je zkrátka někdy na obtíž...

Každej si občas přece "klepe" nohou nebo cvaká propiskou, když je nervózní. Tak podívejte, milí zlatí, na tuhle hlášku jsem popravdě za tu dobu už nekřesťansky alergická!! Když totiž já podlehnu nějaké nervozitě (např. běžná tréma z přednesu referátu před svými středoškolskými spolužáky), začne mi vysokofrekvenčně vibrovat celé tělo i s vlasama a tam, kde by se v jiném slova nedořezal, já nasazuju zvučný, temně zbarvený alt, páč jinak bych se nemohla ani životaschopně nadechnout.

Nohou jedu prostě furt, ani o tom nevím, takže fakt díky, že jste mě na to uporoznili, už jsem začínala mít pocit, že se snad konečně zvládnu soustředit taky na něco produktivního. Neustálý vnitřní neklid , projevující se právě těmihle způsoby, je totiž nejčastější formou transformace dětské hyperaktivity v průběhu nastupující pseudodospělosti a chápu, že scrollování webů a socek na mobilu, v průběhu životně důležitýho firemního meetingu na téma nesmrtelnosti chrousta, může působit poněkud nevycválaně, ale dozajista budete souhlasit s tím, že je to furt lepší varianta, než začít poskakovat po místnosti, nábytek nevyjímaje, jako ten přemrštěnej tygr z Medvídka Pú. Fakt, že toho pošahanýho živočicha furt ještě držíme v naší pomyslné mentální kleci, je totiž bezbřehým výrazem úcty a respektu k probíhajícímu diskuznímu monologu.

Když se nepozornost postará o rozptýlení...

Nezřídka se mi stává, když mám fááákt dobrej den, že třeba vypraný prádlo věším tři hodiny. Nebo že  během pěti kroků z verandy do obýváku zapomenu na neodkladný, dost zásadní úkol, který nepočká ani tři vteřiny, natož tak do zítřejšího dopoledne, kdy se čistě náhodou začnu věnovat podobné činnosti jako den předem, než jsem učinila těch pět osudných kroků. To, že vstanete od televize a uprostřed kuchyně najednou dumáte, proč jste tam sakra vůbec lezli, se stane občas přece každýmu, nám HaDům se to ale stává neustále a žijí mezi námi i tací velmistři ve svém oboru, kteří pravidelně jezdí do práce autobusem a přitom pokaždé vehementně spěchají na tramvaj, děti vozí do školy i na Boží hod vánoční nebo je z poklidné nedělní vycházky vytrhne jejich kolabující cévní a dýchací systém, protože je něco rozptýlilo natolik, že si zapoměli hlídat vycházkovou rychlost, která se mezitím  nekontrovatelně zvrhla ve zběsilý úprk. Ne že bych machromala, ale zrovna to poslední je přesně můj případ, takže si nalijme čistého vína, dámy a pánové, tohle prostě nechceš!

A teď jdu, s dovolením, konečně píct toho tradičního velikonočního beránka, amen...