Můj den D, můj den ADHD

Tak je to konečně tady. Už jsem pomalu přestávala věřit, že se to vůbec někdy stane a ono se to nakonec přece jen stalo. Vlastně se to děje právě teď....píšu svůj první opravdový příspěvek na svůj první opravdový blog!

Kam až mi pamět sahá, toužila jsem psát a psala jsem, básničky, povídky, kraviny, myšlenky, smysly i nesmysly, ale vždycky jenom pro jeden až dva páry očí, pro moje šuplíky v dětském pokoji, pro moje úložiště v počítači, pro můj vlastní dobrej pocit, že píšu....

Toužila jsem psát knihu, opravdovou, v pevné vazbě, ne nějakou měkkou slátaninu, kterou si nakonec doma někdo zatopí v krbu. Ale co téma? Co by tak lidi chtěli číst? Co by je zajímalo, bavilo, chytlo za srdce? A co zápletka? A rozuzlení? Zkrátka jen samé otázky a odpovědi téměř žádné, v hlavě milion začátků, ale žádná pokračování, žádné závěry....

A pak se najednou o největší zápletku postaral život sám....

Bylo 30.ledna nového roku 2019, když jsem se pod tíhou okolností rozhodla navštívit Centrum krizové intervence v pražských Bohnicích s podezřením, že jsem se zrovna já, osiřelá dcera dětské psychiatry, narodila s dědičnou neurovývojovou poruchou známou jako ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder), v češtině řekněme porucha pozornosti s hyperaktivitou, z které sem tam nějaký to děcko vyroste, ale dost těch nevychovaných parchantů (jak jsem tuhle "moderní" nálepku vnímala kdysi i já sama) z toho prostě nevyroste a zhruba tak jeden z dvou set zůstává poněkud nekontrovaletně hyperaktivní a impulsivní dokud mu to životní síly dovolí (a že téhleté vesmírné energie v sobě my hyperHaDi máme na rozdávání).

Ale abych vás jen nebavila historkama ze zákulisí, dáme si taky trochu té nud(t)né teorie: první zmínky o něčem, co připomíná dnešní kritéria pro diagnostiku ADHD, tehdy pod pojmem poruchy mravní kontroly, zmiňuje nějakej anglán na svých přednáškách a něco děsně odbornýho o tom taky píše už v roce 1902, pozoruje bandu nezvladatelných zlomyslných děcek a objevuje přitom Ameriku. 

Zatímco jsme v Evropě zápasili s nepříliš úspěšným malířem pokojů, za oceánem se provádí první pokusy s psychotropníma látkama na dětech s nedovinutým mozkem a světe div se, ono jim to prospívá, ale hlavu a patu tomu zatím ví málokdo a z jakýho důvodu mají ty nebožátka zakrnělé mozečky je taky ve hvězdách.

Dva roky před mým slavným narozením konečně psychiatři v zemi svobody začínají žít svůj hyperaktivní americkej sen a dokonce si někdo z nich všímá, že s větší rychlostí souvisí taky menší pozornost, ale že ne každej superman musí být nepozornej a ne každej, kdo působí jako totální ignorant, musí kolem sebe máchat rukama jak olympijskej žongléř.

Jak v téhle době rudého temna vypadá povědomí o nějakým psychosyndromu v naší zemi zaslíbené, se snad raději ani vyjadřovat nebudu a když už si konečně i amíci všimli, že některé věci prostě ani ten pověstný čas neodvane, my všichni národa českého se zrovna vehementně snažíme vzpamatovat z euforie po první přímé volbě prezidenta.

Není se tedy čemu divit, že nemalé klubko HaDů získává svou diagnózu až na prahu třetí odžité dekády a spousta z nich se ji možná nedozví až do konce svých pozemských dní.

Suma sumárum teda můžu v podstatě děkovat všem svatým, že patřím mezi ty "šťastlivce", kteří se dozvěděli, s čím mají tu čest, ještě před čtyřicítkou, a přesto, že po těch letech bezvládí nad vlastním osudem, bylo pro mě tohle zjištění jistým pevným bodem a odpovědí na spoustu ve vzduchu visících podvědomých otázek, celkový pocit je nadále srovnatelný se situací, kdy zarytý vegan vyhraje na maturitním plese půlku prasete.... Štěstí je zkrátka věcí názoru a záležitostí úhlu pohledu aneb slovy klasika: "Vždycky to má milá může být ještě horší."