Poetka, báseň

Mám chmury

Trnitým křovím,
má duše se prodírá,
v noci vždy ožívá,
přes den jen umírá.
Padají kroupy,
když dívám se do nebe
a duní jen hromy,
když pomyslím na Tebe.
Mé zčernalé srdce
na prach se rozpadá.
Naděje poslední
v něm pomalu uvadá.
Nediv se tedy,
že po letech tortury,
mám drahý příteli
i ve vlasech chmury.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

My life be like....

Obrázek
Kdybych vlastnila nějaké ty obecně uznávané dobré mravy, velely by mi pokračovat v popisování   mých vrozených ADHD supersraček, ale vzhledem k tomu, že jsem to měla v hlavě vždycky tak trochu jinak, pohrabeme se trochu v tom, jak to vypadalo, když byla Rézka ještě malé háďátko. Pamatuju si na slova své nebožky matky, když jsme se jednou probíraly milionem černobílých fotek, které můj nebožtík otec osobně louhoval ve světlotěsné umakaretové koupelně našeho tehdejšího panelákového bytu. Zahleděla se na tenhle ukradený kousek  mé duše a nostalgicky pronesla: "Tohle jsi prostě přesně Ty, vždycky napřed." Často jsem slýchala ať nejsem zbrklá, ať dávám pozor, že u ničeho nevydržím... Pořád jsem se nudila, ve školce jsem nechtěla spát, neustále jsem odevzdaně mě hlídajícím prarodičům někam zdrhala "pěškobusem", každý víkendový ráno jsem byla vzhůru už před sedmou a měla neodbytnou potřebu o tom informovat své zploditele, kteří touhle dobou ještě pravidelně pokojně o
Další informace

Poetka, báseň

Odhodlaná Schoulená v křoví, zbrocená krví umírám... Ztracená v kvítí, znavená bytím usínám... Slovy mě zraňuješ, odchody chráníš, drsně mě miluješ a pomalu ztrácíš. Sílu nalézám v sobě a pohřbena v hrobě procitám... Ač dýchám jen s těží, dal žít s Tebou ve lži odmítám... Marně se snažíš a na city hraješ, přece vždy sklízíš jen to co zaseješ.
Další informace

Můj den D, můj den ADHD

Tak je to konečně tady. Už jsem pomalu přestávala věřit, že se to vůbec někdy stane a ono se to nakonec přece jen stalo. Vlastně se to děje právě teď....píšu svůj první opravdový příspěvek na svůj první opravdový blog! Kam až mi pamět sahá, toužila jsem psát a psala jsem, básničky, povídky, kraviny, myšlenky, smysly i nesmysly, ale vždycky jenom pro jeden až dva páry očí, pro moje šuplíky v dětském pokoji, pro moje úložiště v počítači, pro můj vlastní dobrej pocit, že píšu.... Toužila jsem psát knihu, opravdovou, v pevné vazbě, ne nějakou měkkou slátaninu, kterou si nakonec doma někdo zatopí v krbu. Ale co téma? Co by tak lidi chtěli číst? Co by je zajímalo, bavilo, chytlo za srdce? A co zápletka? A rozuzlení? Zkrátka jen samé otázky a odpovědi téměř žádné, v hlavě milion začátků, ale žádná pokračování, žádné závěry.... A pak se najednou o největší zápletku postaral život sám.... Bylo 30.ledna nového roku 2019, když jsem se pod tíhou okolností rozhodla navštívit Centrum krizov
Další informace