My life be like....

Kdybych vlastnila nějaké ty obecně uznávané dobré mravy, velely by mi pokračovat v popisování   mých vrozených ADHD supersraček, ale vzhledem k tomu, že jsem to měla v hlavě vždycky tak trochu jinak, pohrabeme se trochu v tom, jak to vypadalo, když byla Rézka ještě malé háďátko.

Pamatuju si na slova své nebožky matky, když jsme se jednou probíraly milionem černobílých fotek, které můj nebožtík otec osobně louhoval ve světlotěsné umakaretové koupelně našeho tehdejšího panelákového bytu. Zahleděla se na tenhle ukradený kousek  mé duše a nostalgicky pronesla: "Tohle jsi prostě přesně Ty, vždycky napřed." Často jsem slýchala ať nejsem zbrklá, ať dávám pozor, že u ničeho nevydržím... Pořád jsem se nudila, ve školce jsem nechtěla spát, neustále jsem odevzdaně mě hlídajícím prarodičům někam zdrhala "pěškobusem", každý víkendový ráno jsem byla vzhůru už před sedmou a měla neodbytnou potřebu o tom informovat své zploditele, kteří touhle dobou ještě pravidelně pokojně oddechovali, koukajíce na svá víčka zevnitř. Pak mě radši naučili, už ve velmi ranném věku, zapnout si na televizi Studio Kamarád.

Zkrátka a dobře byla jsem obzvláště živé dítě, s kterým nehnulo ani stádo volů, pokud ono samo neusoudilo, že dotyčná osoba si zaslouží respekt a pozornost, ve školce mi říkali "generál", ale opravdové vzpomínky mi zůstaly jen v nesourodých útržcích a pouze na jednu obzvláště přísnou "pančelku", jejímž jsem byla miláčkem, a která mi do odporného teplého mléka s ještě odpornějším škraloupem na hladině pokaždé dala láskyplně lžičku medu, aby se koza nažrala a vlk zůstal celej.
Při jednom ze svých nedávných informačních hyperfokusů jsem narazila na rozhovor s Terezkou Pémovou, zakladatelkou dětské skupiny Hyperka pro děti s ADHD. Všeobecně se má za to, že se rodí více HaDů samečků než samiček, což ovšem nemusí být nutně až tak přesné, protože ne všechny malý HaDičky jsou tak přehnaný jako jsem byla já už od útlého věku. Zaujala mě obzvlášť jedna pasáž, která si myslím stručně a jasně vystihuje všechny mé slasti a strasti na spletité cestě tímhle "normálním" světem a každý, kdo měl tu čest (nebo možná tu smůlu) mě na této cestě potkat, jistě nemůže jinak než souhlasit....

Přes to všechno jsem nikdy nechtěla, aby mě někdo litoval, ani když jsem začínala osmý měsíc svýho prvního těhotenství a zemřela mi po třítýdenním pobytu v nemocnici náhle moje maminka, střed mýho ADHD vesmíru, která ač dětská psychiatra, budiž jí urna prostorná, nikdy nepojala podezření, že to nemám v hlavě v pořádku, natolik silné, aby mě nechala vyšetřit některým ze svých nezaujatých kolegů. Ale HaDi jsou naštěstí bytosti nebývale tolerantní a shovívavé k nedostatkům ostatních, protože jákakoliv situace, zaviněná, byť neúmyslně, vaším nevhodným chováním, která vám i vašemu okolí přidělala vrásky na čele, je naším téměř denním chlebem a věřte, že pro nás opravdu někdy není lehké přizpůsobovat se nepochopeni vašemu "normálnímu" světu, kde se ještě do nedávna leváci učili psát pravou rukou, přesto, že jim to dělalo nemalej bordel v hlavě a kde i v dnešní době nejeden chytrák považuje homosexualitu za nemoc a má neodbytnou potřebuji ji jakkoliv, třeba i drasticky, léčit.
Podle současných tabulek jsme totiž ty nemocný momentálně my, máme lehký mozkový dysfunkce a duševní poruchy, z čehož vyplývá, vy omezený hovada (a každej nejlíp ví, jestli se tohle oslovení týká jeho), že jste se špatně chovali k nemocnýmu člověku, jako byste ohrnovali nos nad někým, kdo má třeba rakovinu, protože ta naše paráda v hlavě může být v důsledku stejně tak smrtelná pro nás, jako pro naše okolí.
Možná by nebylo od věci, abyste pro nás místo věznic a léčeben začali stavět školy a koleje, kde se naše "schopnosti" budou usměrňovat a rozvíjet a ne jen potlačovat a "léčit", protože zcela upřímně, ten magor s hasičskou hadicí, co pro vás bez váhání vlítne do hořícího baráku, to evidentně taky nemůže mít v hlavě úplně v pořádku....