ADHD superpower, ADHD supershit Part 1

Život s ADHD by se dal přirovnat k tomu, jako byste každý den chodili nakupovat s prázdným žaludkem. Máte chuť zkrátka úplně na všechno. Všechno vás láká, všechno chcete zkusit, nic vám nepřipadá dostatečný, pořád máte hlad po prožitcích. Samozřejmě nedokážu posoudit, jaké stavy prožívají ti chudáci s převažující nepozorností, kteří jsou schopní nechat mobil a obálku s výplatou u popelnic nebo v poloprázdné lednici a prdel si omylem vytřou třeba smirkovým papírem, ale jménem statisticky půlprocentních hyperHaDů prohlašuju, že občas je to fáááákt super jízda! Ale často je to taky pěkně na hovno...

Tak snad abysme si to nějak pěkně shrnuli a i když budete ze začátku možná až trochu závidět, věřte, že ke konci budete rádi, že jste "normální". Na druhou stranu, radši budu svou střední jámu lební sdílet s ADinou HanDlovou než třeba s její vzdálenou příbuznou Schízou zasranou, protože ono je sice fajn, že aspoň člověk nikdy není sám, ale nevím jestli je to zrovna výhra, když vás chce ten dotyčnej ustavičně sejmout nebo se vás snaží přesvědčit, že "ti zlí" jsou tam venku a je potřeba s něma udělat ráznej a krátkej proces....

Takže se připravte, hrajem!

Entuziasmus je naše druhý jméno...

Já se prostě dokážu nadchnout pro každou číčovinu. Jedu vlakem plným lidí a najednou vidím originál jeptišku. No pecka!!!! Jednoho květnovýho rána brzo vstávám a za oknama sněží. Hustýýýý!!! Spěchám do práce a potkám za sebou jedoucí čtyři skoro stejný bílý auta. No neke!!! Možná pak ostatním kolemjdoucím moje audioviziální reakce přijdou mírně řečeno nekonvenční, ale sakra lidi, já si ten život neskutečně užívám!

Jsme výjimečně kreativní...

Jestli máte vy tam venku pocit, že máte bujnou fantazii, tak ji zkuste znásobit tisícem a pak možná nějak zhruba ochutnáte, jak to 24/7 probíhá v mojí hlavě. Někdy bych to přirovnala k takovýmu lehčímu filmovýmu maratonu, kdy si současně pustíte 10 filmů stylu Avatar nebo Pán prstenů a aspoň 16x je zrychlíte. Každá zažitá nebo v hovoru slovně interpretovaná situace ve mě spustí lavinu možných alternativ "cobykdyby" v opravdu živých barvách s detaily, na které by běžné oko potřebovalo minimálně lupu a nedejbože, abych se nad něčím konkrétním jen na vteřinu zamyslela... Tahle "superschopnost" sebou pak samozřejmě nese onu zmiňovanou kreativitu, kdy jsem pro každý sebemenší problém schopná vymyslet bambilion možných i nemožných řešení a některým se taky od plic řádně zasmát. Důrazně proto doporučuju se na moje půlminutové nepřítomné pohledy v dál příliš nedotazovat, pokud máte být za 5 hodin někde na čas... A hlavně mi nikdy, ale fakt nikdy neříkejte spojení typu "víš jak jsme se tehdy bavili" nebo "vždyť víš, co myslím"!

Naše energie má fakt hodně energie...

No ne že bych nemusela spát, ale občas prostě nemusím, tak zkrátka nespím a fakt NIC neberu! Standardně mi stačí tak 5 hodin spánku, za mých mladých let, kdy jsem ještě bývala !střízlivou! hvězdou každého večírku, jsem i po návratu v teplé lože v brzkých ranních hodinách nespávala dýl než do desíti a dost mě vysírali jedinci, kteří se neuráčili probudit ani k omaně vonícímu nedělnímu obědu. Zkrátka a dobře i se čtyřicítkou v zádech nemám problém udržet krok s o polovinu mladšími a díky své tak trochu bláznivosti taky působím a vypadám o krapet mladší než ve skutečnosti jsem... Paradoxně mě taky z každé únavy spolehlivě vytáhne aktivní pohyb, nejlíp tanec se sluchátky na uších nebo nějaká intenzivní fyzická aktivita v horizontální poloze, ale přesto i já mám po probdělých nocích občas vybitý baterky jako každej jinej žijící tvor.

Když se nepozornost promění v hyperfokus...

Každej se přece zvládne bez problémů soustředit na jednu činnost, dokud ji úspěšně nedokončí. Jenže my HaDi máme od přírody potíže s pozorností a dlouhodbějším (čti 10 minut a víc) soustředěním se na jedinou činnost až do jejího zdárného dokončení. Tohle železné pravidlo však platí pouze do doby, než nás něco zaujme natolik, že přepínáme do naprosto, ale naprostého kontra režimu. Nazývejme ho pracovně "hyperfokus". V tomhle stádium naše tělesná schránka samovolně potlačuje veškeré své přirozené potřeby jako je hlad, žízeň, spánek a dokonce, víceméně logicky, taky potřebu pravidelně vyměšovat. Moje poslední podobná epizoda trvala téměř tři dny, a to v době, kdy jsem pojala ono podezření, že prostě nejsem jenom nějakej nevychovanej spratek s naprosto debilní povahou. Samozřejmě, že jsem si sem tam něčeho zobla a něčeho cucla, ale spát nebylo potřeba dokud jsem nebyla dostatečně naplněna všemožnými informacemi a dezinformacemi o svém duševněfyzickém stavu, o kterém bych pak z fleku mohla přednášet na Karlově univerzitě. Rozmlsanci, kteří si rádi dají koláček nebo perníček tomu říkají prostě "zásek". Takže asi tak...